Zapomenuté transporty do Estonska

Dokumentární drama, Česká republika, 2008, 85 min

režie: Lukáš Přibyl

scénář: Lukáš Přibyl

?
0 hodnocení
Chci se podívat
Tvůj email:
Viděl jsem
Komentář:
Hodnocení %











Tvůj email:

Obsah filmu Zapomenuté transporty do Estonska

Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett.

Zapomenuté transporty do Estonska. Je třetím ze čtveřice devadesátiminutových filmů Lukáše Přibyla, které jsou mozaikou vzpomínek židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí. Filmy jsou, bez použití současných záběrů a komentáře, složeny z velmi osobních zážitků, které se proplétají a vytvářejí dosud neznámý a překvapivý obraz přežívání v ghettech a táborech Riga, Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec, Jagala, Ereda, Zamošč, Sawin a dalších. Svědci hovoří pouze o místech, osobách a událostech, se kterými se osobně setkali a každý zmíněný detail je pečlivě dokumentován pomocí unikátních, z naprosté většiny nikdy nezveřejněných autentických fotografií a filmových fragmentů, nalezených během let neuvěřitelně trpělivého bádání v archívech, soukromých sbírkách, na půdách domků v polských vesnicích nebo i v garážích rodin bývalých příslušníků SS. Pro výsledných šest hodin dokumentárního cyklu bylo pořízeno, po téměř celé Evropě, ale i v Izraeli, USA, Austrálii či Venezuele, více než 260 hodin záznamu. Natáčeným rozhovorům předcházelo letité pátrání po svědcích, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z vypovídajících museli být dlouze přesvědčováni, aby se se svými zkušenostmi zažitými před více než šedesáti lety tvůrcům svěřili. Většina z nich o svých traumatech promluvila vůbec poprvé. „V některých případech trvalo i dva roky postupného získávání důvěry, než jsem obdržel svolení zaznamenat vzpomínky těchto válkou poznamenaných lidí. Jejich vlastní děti se o osudu svých rodičů dozvídaly až od nás.“ komentuje Lukáš Přibyl. Autoři projektu museli doslova bojovat s časem. „Jednou jsme letěli přes půl světa, abychom v Coloradu zjistili, že dohodnuté natáčení se nekoná. Starý pán totiž mezitím upadl do komatu a umíral. Se svolením lékaře a rodiny jsme se s ním v nemocnici přesto pokusili promluvit. Když uslyšel název tábora, ve kterém byl vězněn a který přežila jen hrstka lidí, probral se z bezvědomí a dvě hodiny s námi na kameru o svých zážitcích hovořil – poprvé ve svém životě. Během rozhovoru popsal, jak přečkal vlastní popravu a vyškrabal se z masového hrobu, a že čekal na nás, aby vše konečně někomu řekl. Muž ještě stačil promluvit s rodinou a zemřel v míru sám se sebou o osm hodin později.“ Tvůrci si také uvědomovali limity a ošidnost lidské paměti. Proto bylo každé interview pečlivě konfrontováno se všemi dostupnými prameny informací o tom kterém místě nebo člověku, což znamenalo studium tisíců stran dobových dokumentů, nacházejících se v depozitářích archívů a muzeí po celém světě - od nedávno odtajněných svazků bývalého KGB v pobaltských státech, dokladů shromážděných postupující americkou armádou v pětačtyřicátém roce, po důkazní materiály pro procesy s nacistickými zločinci v německém Bundesarchivu. Drtivá většina natočených svědectví však byla mimořádně přesná. Člověk, který přežil jako jediný z tisíce deportovaných, si nemá s kým své zkušenosti porovnávat a vyměňovat. O popisovaných místech rovněž nebyly natočeny žádné dokumentární filmy a literatura o nich takřka neexistuje, takže svědci do svých vzpomínek nemohli nevědomky integrovat poválečné poznatky. Sdělovali tak jen to, co si opravdu pamatovali.

Přidat komentář


Nejsou tu žádné komentáře, buďte první a ohodnoťte film!